Po nějaké době jsem si pro vás opět připravila jeden přeložený rozhovor, tentokrát pro stránky The Talk. Tenhle je z úplně jiného soudku, než na co jsme obvykle zvyklí. Hlavním tématem tu v podstatě je úzkost a jak se s ní Emma vyrovnala/vyrovnává, takže tu jdou víc do hloubky a celé je to neskutečně zajímavé a pro lidi, kteří si tímhle prošli/procházejí to může být i přínosem, takže za mě určitě doporučuju přečíst :).
Slečno Stone, kdy jste poprvé porozuměla síle hudby?
Moje mamka mi často pouštěla Bídníky, když jsem vyrůstala. Řekla mi, o čem to je, a když mi bylo osm, vzala mě na to s sebou do divadla a mě to změnilo. Milovala jsem to. Potom se pro mě zpívání stalo vyjadřování pocitů, na která jsem nemohla nalézt slova.
To bylo v době, kdy jste začala vystupovat v divadle?
Také jsem vystupovala v muzikálech, ale tanec byl asi moje nejoblíbenější forma umění. Tancovala jsem 10 let - nejvíc step. Nikdy jsem nebyla technicky zdatná tanečnice. Nemohla bych být baletkou. Neuměla jsem spoustu věcí, takže hraní ke mě nakonec promluvilo úplně jiným způsobem.
"Hraní je terapie, obzvlášť pro mě jako dítě bylo hezké mít něco takového v době, kdy jsem hodně bojovala s panickými záchvaty."
Jak to?
Myslím, že se mi líbilo oživit něco, co jsem chtěla. Vystupování mi jako dítěti pomohlo nasměrovat svoji energii někam jinam, místo abych jí směrovala zpátky do sebe. Hraní je terapie, obzvlášť pro mě jako dítě bylo hezké mít něco takového v době, kdy jsem hodně bojovala s panickými záchvaty. To, že jsem stála na jevišti v tak nízkém věku mi pomohlo zbavit se strachu ze zkoušení věcí, které jsou pro mě výzvou a děsivé.
Protože u hraní nemusíte ani tolik přemýšlet?
Správně, hraní tlumí všechno ostatní, co se právě děje, a je super něco takového mít. Jako třeba v La La Land, ten společenský tanec byl pro mě fakt těžký, protože mám na levé straně štípnutý nerv a způsob, jakým se musíte u toho tance držet: bolest mi lítala z očí pokaždé, když jsme tu scénu točili. Ale stejně jsem do toho musela dát všechno a nebát se, že to nebude technicky perfektní.
Je to docela úleva od těch úzkostí.
Jo, teda neřekla bych, že vystupování je lék na úzkost, ale když máte přebytek energie, která se do vás vstřebává a nutí vás neustále přemýšlet, můžete začít panikařit. Když jsem před pár lety dělala Cabaret, moje postava komunikovala prostřednictvím vystupování, což mi otevřelo nová místa, jako stát v centru pozornosti a zpívat finální píseň. Je to legrační, protože bych tam nikdy nechtěla stát a odříkávat monolog, ale zpívat ten song bylo jakoby pubikum vůbec neexistovalo a byla jsem tam jenom já - křičející tu píseň. Jako bych byla sama ve svém pokoji a přitom jsem stála na jevišti v divadle Studio 54.
Ulehčila vám vaše rostoucí hvězda přežít tento typ zážitků?
Víte, já si nemyslím, že to má co dělat s tímhle, protože to je úplně něco jiného. Pro mě je spolehání se na okolní svět a slyšet od lidí, jestli si vedu dobře, hrozně stresující. Právě teď se víc a víc sžívám s vědomím, proč činím rozhodnutí, která dělám, stejně tak připouštět si chyby a říkat si: "Seš v pořádku." Není to o vysokém sebevědomí nebo ve smyslu: "Seš nejlepší a vedeš si skvěle." Právě naopak, je to spíš: "Tohle jsi zkazila a tak je to v pořádku." Nemusíte se tak takhle ničit.
Vždycky jste byla citlivý člověk?
(Smích) No jasně. Úplně.
Vypadáte až pozorohudně v klidu... Co se pro vás změnilo?
Rozhodně se to časem zlepšilo. Už na sebe nejsem příliš tvrdá - předtím jsem na sebe vytvářela neskutečný tlak. Naučila jsem se, že úzkost je ve své podstatě strach. A jaký je nejčastější strach? Z umírání. Ničeho jiného se není třeba bát. Takže využívám pozitivní stránku toho a na jejím konci je nadšení pro život, víte, říká se, že úzkost je nadšení bez dechu. Takže pokud se jí prodýcháte, změní se v nadšení.
"Dlouhou dobu jsem si myslela, že být citlivým člověkem je prokletí."
Takže jste se naučila měnit tento strach do jiného typu energie?
Přesně tak a ta energie může být použita do opravdu pozitivních věcí, jako hraní, vyprávění příběhů nebo něco vytvářet nebo prostě žít okamžikem a zažívat nové věci. Existuje hodně věcí, co s ní můžete dělat. A něm se to kompletně přesunulo! Je to vnitřní proces. Nikdo mi s tím nepomůže. Žádné slovo nebo film, nic. Vychází to ze mě samotné. Dospění a uvědomění si toho mi opravdu pomohlo. Dlouhou dobu jsem si myslela, že být citlivým člověkem je prokletí.
Kvůli tomu, jak moc by vám mohlo být ublíženo?
Jo, nebo že na něco reaguju moc silně. Někdy mě věci zasáhnou až příliš hluboce - to se vlastně děje často. Takhle mi přijde, že se mi často lámou křídla, obzvlášť když to pokazím já, když udělám chybu. Po celý můj život, tohle byla ta nějtěžší věc, protože si myslím, že ze sebe vydávám to nejlepší, ale někdy věci nevyjdou a no, jsem jen člověk. Dělám chyby a zvláštní volby, nebo si přeju, abych něco udělala jinak. Ale z chyb se učím... Takhle si připadám pořád, nikdy mi nepřijde, že bych všechno dělala vždycky správně. Ale to je v pořádku. Být člověkem je v pořádku. To je těžká lekce, pokud jste citlivý člověk. Je to těžký, protože to tak je.
Samozřejmě - takhle to máme my všichni.
Ano všichni! Ale nic netrvá věčně. Všechno je pomíjivé a v mém životě všechno časem odejde. Což je hodně nápomocné, když jsou věci špatné. Nechci znít arogantně - ale představuju si, jak čas plyne a že je šílené vybudovat si život a pak si říct: "Panebože, tenhle život budeš muset jednou opustit." Rozhodně nechci opustit život. Miluju být naživu. Jsem tak vděčná, že žiju. Alě něco je na tom, když se chopíte příležitosti nebo momentu a víte, že na to nemáte věčnost. Pro mě to znamená, že nemůžu jen tak sedět a čekat až se mi něco přihodí. Chci jít ven, objevovat věci a zažívat dobrodružství. To mě hrozně povzbuzuje.
Přeloženo emmastone-hq.blog.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat