Dneska tu mám pro vás po dlouhé době (připadá mi to jako věčnost :D) přeložený rozhovor, pro britský Vogue. Fotky a scany (viz. zde) se sice objevily už na začátku ledna, na oficiálních stránkách se však samotný rozhovor objevil až před pár dny a tak jsem se rozhodla využít jednoho volného odpoledne a celý jsem vám ho sem přeložila. Rozhovory pro Vogue mám ráda, pár jsem jich sem už přeložila, oni jsou vždycky takové výpravné a dobře čtivé a tenhle není výjimkou (samozřejmě člověk musí vzít v potaz můj překlad, ale snad je vše srozumitelné), dočtete se zde něco o jejím aktuálním filmu The Favourite nebo co dělala poslední rok, tak vám přeju příjemné čtení :).
Emma Stone o 30. narozeninách, vypořádání se s úzkostí a o nejšokujících momentech v The Favourite
Emma Stone - jejíž poslední dekáda, jak na plátně, tak mimo něj, se jistě dá označit jako jednu z nejvíce aspirujících zážitků, jaké si žena po dvacítce může přát - nedávno oslavila 30. narozeniny. "Tak týden jsem z toho byla zničená," píše mi jedno odpoledne (ráda píše dlouhé, zamyšlené zprávy), "ale došlo mi, že nejzajímavější věcí na tom stát se dospělým, je, že se většina věcí stane hořkosladkými."
Dvě věci mě upoutaly při přečtení této zprávy. Jedna z nich je emoji nervózně usmívajícího se smajlíka a spoustu pusinek, které Stone přidala, což mi přišlo až kouzelně nadbytečné, i když to možná sedí na ženu, kterou Rolling Stone označil "nesmyslně přátelskou." A za druhé, jak zajímavé, že člověk, který pracuje na plný úvazek od svých 18, vyhrál Oscara a před dvěma lety byl označen za nejlépe placenou herečku, o sobě nepřemýšlí jako o dospělém člověku, když vstupuje do své čtvrté dekády? Díky filmům La La Land, Crazy Stupid Love a The Help je Stone na (velmi) krátkém seznamu hvězd, jejichž filmy vypadají spíš jako událost a bez diskuze patří do top must-watch seznamu důvtipných nejlepších přátel, nebo párům zralých na svatbu. Ale za tím vším, mi v další noční zprávě odhaluje: "Pořád hledám svůj hlas."
Ve skutečnosti, navzdory tomu, jak se s ní na plátně dokáže člověk ztotožnit, mi často připadá, že je Stone jedna velká neznámá. Její další krok v kariéře ještě dodal na tajemnu. V letošní awards season se jí podařilo udeřit se svým zatím nejvyspělejším filmem, historickým kouskem The Favourite, od řeckého režiséra Yorgose Lanthimose, který je zasazen do dvora královny Anny a ve kterém hraje společně s Olivií Colam a Rachel Weisz. Je divoce bizarní, sexuálně dvojsmyslný, zábavný a vražedný, s takovým počtem vagín, že by se i Scorsese začervenal. Je to Emma Stone, jakou jste si nikdy nepředstavili.
Ačkoliv je třeba říci, že když se setkáváme na její rozhovor s Vogue jedno podzimní odpoledne v severním Londýně, je přesně taková, jakou byste si představili. Pro naši schůzku si vybrala The Holly Bush, roztomilou hospůdku v Hampstead, ve slunečný do ruda zbarvený den (sladěný s jejími vlasy), že to přímo vypadá jako útržek z filmu Richarda Curtise. Dorazí mírně rozechvělá, zabalená do nejdelšího kašmírového kabátu. Sláva jí diktuje, aby měla pokrývku hlavy a taky že dorazí v šedivé čepici od Cos, kterou tahá všude s sebou - vypadá jako zámožná hrdinka romantické komedie, připravená vyrazit vstříc novému dobrodružství.
A přesto, o 90 vteřin později, je čepice dole a ona mi potřásá rukou v zadní místnosti hospůdky. "Jsem z toho hrozně nervózní," vyhrkne a zasměje se nad svojí upřímnou úzkostí. Její mimořádné zelené oči sklouznou pohledem na diktafon, který jsem mezitím dala na stolek mezi nás. Interview nemá ráda - zřídkakdy je přijme - a tenhle přijala poté, co nás požádala, jestli by rozhovor nemohla udělat její kamarádka Jennifer Lawrence (zdvořile jsme odmítli). "Něco na tomhle procesu je jako...woah!" řekne. "Jako to dáš všechno dohromady? To si nejdřív všechno sepíšeš a pak přidáš emoce a prostředí? Jak to děláš?"
Později u stolu vybuchne: "To si myslíš, že protože jsem filmová hvězda, nemám city? Jsem herečka. Mám je všechny!" v dokonalém předvedení Goldie Hawn z filmu Klub odložených žen. Je to úžasně vtipný, ale je v tom i kousek pravdy. Neustále se strachuje kvůli tomu, co řekla nebo neřekla, s nervózními tiky (pořád má občas panické záchvaty, malý pozůstatek z jejího dětství).
Je to stejná elektřina, která dovoluje Stone zářit na stříbrném plátně. Byla to dívka z malého města v Arizoně, která byla v patnácti tak odhodlaná prorazit, že zaútočila na své rodiče s powerpointovou prezentací, ve které je přesvedčila přestěhovat se do Hollywoodu. Od toho roku hledala slávu, jako feťák touží po jehle, randila s jinými herci (s Andrewem Garfieldem po většinu svých 20. let) a postupovala od talentované dospívající komediální umělkyně až po award-season bestii. Napadá mě, že nemůžete po někom čekat, že bude fantastická filmová hvězda a pak prostě vypne.
"Šla jsem spát ve 4 ráno," přiznává s očima upřenýma na mě, jak se vracím od baru s nějakými drinky. "S Collie (Olivia Colman) jsme byli hrozně dlouho na karaoke. Zpívala jsem 'These Boots Are Made for Walkin' - což," její hlas klesne, "je nejnudnější karaoke song vůbec. Pro tvoji informaci bych nejradši zazpívala 'Torn' od Natalie Imbruglia, kdybych dneska nemluvila s tebou... Ach, líbí se ti moje boty? Díky. Jsou od Louise Vuittona. Šokující," odkazuje na svoji roli ambasadorky značky. "Myslíš, že tu mají hranolky? Jakože anglické hranolky? Občas když piju černý čaj na prázdný žaludek, udělá se mi nevolno..."
Bylo by báječné jednoduše spadnout do víru jejího klábosení, ale musíme prodiskutovat The Favourite. Hlavní tři dámy jsou oslňující, kam Stone přispívá svou nepředvídatelnou vychytralostí (a také svým plynulým britským přízvukem). "Je to jako ve Vše o Evě," říká o ději podle skutečných událostí, který se zaměřuje na Lady Sarah Churchill (Weisz), která přijme bezmocnou sestřenici Abigail Masham (Stone) do hamptonského dvora v roce 1704, kde obě dvě začnou bojovat o královninu (Colman) přízeň. Nechybí kachní závody, vzorky ananasu, paruky, válečné hry a špičková kultura znásilnění, která se odráží již po staletí.
"Tolik vagín!" brečí Stone smíchy, když mluví o scénáři, na který poprvé řekla ano před skoro 4 lety. "Právě jsem se připravovala na La La Land," vzpomíná. "Yorgos (važený režisér Humra a Zabití posvátného jelena) neměl původně v plánu ani uvažovat, že by do té role obsadil Američanku, takže jsem v podstatě musela prosit na kolenou. Jak je vůbec možné, že se v jednom příběhu objeví tři takové ženy? Hrozně šílený, zábavný a i temný." Colman, která hraje královnu Annu s nemilosrdnou lehkostí rychle uviděla kouzlo její kolegyně: "Emma, doufám, zůstane přítelkyní na celý život," řekla mi.
Dvojice na plátně sdílí scény, při kterých vám vypadne čelist z pantů, jako například tu, ve které Abigail pokládá syrové stejky na nohy Její Výsosti. "Ty stejky byly fakt pravý a protože byl za námi oheň, začaly pak dostávat pokojovou teplotu," říká Stone. Humor pak přišel vhod, když došlo na sexuální scény. "Byly tam scény, u kterých jsem byla nejvíc nervózní," řekla Colman a odkazuje na dobře zdokumentovanou královninu bisexualitu. Její strategie? "Mezi nohy jsem si dala navlhlou houbu, protože jsem si myslela, že to bude legrační, až jí tam Emma najde. Však si taky můžete všimnout jejího výrazu naplněného hrůzou."
"Ach, Collie," povzdychne si Stone. Musím uznat, že je vzrušující sledovat ji, jak přináší jiskru z West Coast do tak komplexní jízdy. Byla by skvělá v Shakespearovi, pomyslím si, když sleduju Abigail, jak si bezohledně vyjednává svou cestu z kuchyně až do místnosti s královským trůnem (Regan a Rosalind mi probleskly hlavou, určitě Beatrice). "Ty myslíš, že bych mohla dělat Shakespeara?" zeptá se dychtivě. Přes všechny ty dramatické ohňostroje na plátně si pořád nepřipadá jako dospělý člověk. "Je to trochu deprimující," vzdychne. "Emocionálně jsem si dost prodloužila dětství."
Hodně nad tímhle přemýšlela; ty podivné pocity, které vás zasáhnou, když se blíží třicítka. "O mnoho hodin terapie později..." směje se. Stone měla svůj první panický záchvat v sedmi letech na přespávačce u kamarádky a brzo si začala být vědoma sebepéče. Herectví, hlavně pak improvizace, jí pomohlo zvládnout podobné stavy, ale co dalšího by doporučila? "Jít na manikúru," pronese ironicky. "Ne, já medituju, povídám si s přáteli a chodím na terapii."
Ve skutečnosti se na vrcholu své kariéry rozhodla vzít rok volno, aby znovu nabrala síly. "Od minulého prosince jsem nepracovala - v době, kdy zase začnu pracovat, to bude 14 měsíců." A co dělala? "Sakra, tak to netuším," kouše si ret. "Nenaučila jsem se nový jazyk, nenaučila jsem se vařit, byla jsem docela... unavená," zahihňá se. Ale vydala alespoň netflixový seriál (dobře přijatý Maniac), a objevila se na jachtě ve francouzském městě Antibes s Laurou Harrier a Justinem Therouxem, díky čemuž se vyrojilo spoustu klepů.
Svůj čas tráví buď v Los Angeles, nebo v New Yorku, kde jí občas přistihnou paparazzi, jak chodí po ulicích komicky inkognito, schovaná za slunečními brýlemi a čepicí. Nejčastěji tráví čas s rodinou a úzkou skupinou přátel z filmového prostředí (včetně Jennifer Lawrence a Marthy MacIsaac, se kterou se Em zná už z teenagerských dob). Také si je blízká s Nicolasem Ghesquierem - uměleckým ředitelem dámské kolekce Louis Vuitton. A jak to vypadá s outfity na awards season? "Dostanete předběžný brainstorming," říká o více jak tuctu rób, obleků a koktejlových looků, který její stylistický tým vedený Petrou Flannery strategicky připravuje. "Všechno je naplánované."
Jsi zadaná? Ptám se. "O tomhle mluvit nebudu, omlouvám se," řekne a vypadá, že je jí to opravdu líto. Ale takhle to bylo vždycky. S Andrewem Garfieldem chodila roky, aniž by jeden nebo druhý cokoliv něco potvrdil. Stone možná vypadá, že je bezstarostná, ale doopravdy vlastně není ten správný materiál na to být celebritou. Podobně jako mnoho lidí s úzkostí i ona preferuje kontrolu. Na jednom večírku za ní došel nějaký opilý týpek s tím, jestli by ho neobjala a ona jen opáčila: "Jsem snad Mickey Mouse?"
Podobně nepříjemná umí být i když dojde na žhavá témata. V době, kdy každé slavné osobě přijde důležité mluvit o různých tématech, které se ten den řeší, Stone je od této úlohy úplně odpojena. Nechce mluvit o Woodym Allenovi, se kterým 2x pracovala, a když se jí zeptám na točení s Louisem CK kdysi dávno, zatváří se přímo zděšeně. Pravdou je, že jí hodně záleží na jejích volbách a na tom, jak je na tom svět. Také jí trápí to, co se může pokazit. V éře, kdy je každý advokát, ona ještě musí najít svůj hlas. ("Jsem vděčná, že lidé kladou důležité otázky, i přesto, že já jsem ještě nenašla slova," napíše mi později. "Ale jednou najdu. OK. Omlouvám se.")
"Jsem jenom přecitlivělý uzlík nervů," říká v hospodě. Každý, kdo sledoval její zlomené srdce v La La Land, to může potvrdit. Nyní jí čeká znovusetkání s jejími starými přáteli na natáčení druhého dílu komedie Zombieland a potom si zahraje Cruellu de Vil v Disneyho připravované live verzi původního příběhu této záporačky.
Takže, jaké životní lekce dospělého člověka získala? "Je v pořádku, když tě někdo nemá rád," říká. "A není v pohodě, když se takové lidi snažíš přesvědčit, proč by tě měli mít rádi. Je zajímavé, že mluvíš o veřejné osobnosti, o mém 'šarmu' nebo tak něco. Ale součástí toho je i moje zničená část. I moje chyby." Na moment si odmlčí a pak se usměje. "Takže to byla hlavní lekce, nesnažit se vyhrát něco, co vyhrát nejde." A co dál? "Nikdo neví, co dělá! Všichni jsme jen skupina lidí, co se snaží přežít den."
O pár týdnů později, po hřejivém loučícím se objetí a spoustu mávání ve dveřích hospůdky, mi pár dní po jejích 30. narozeninách přijde zpráva: "Rozloučení se s minulou dekádou bylo jak nostalgické, tak trochu smutné a přesto neuvěřitelně vzrušující a plné naděje." Na displeji se objevily tři tečky a já si ji představila, jak v tichosti daleko od diktafonu a odvážných reportérů, píše. "Tak uvidíme, co se stane dál."
Žádné komentáře:
Okomentovat